Dubová postel

11. května 2010 v 17:36 | Ecí |  Povídky
Slohová práce na téma
VŠEHO MOC ŠKODÍ:

DUBOVÁ POSTEL

Chcete vědět, jak se to dělá?! napadá mě tahle otázka, když slyším posměvačný hlasy spolužáků typu: Už to nehul!
Já vím! Myslí to z legrace. Ha ha, vtipný! Kdysi jsem to taky takhle vtipně myslela, ale to jsem stejně jako oni nevěděla, o čem mluvím.
Ten dotěrný smích, který mi zalízá pod kůži mě dohání k šílenství...! Abyste se nedivili, až se mi přetrhne nervový lanko, dementi!
Tehdy jsem taky takhle seděla v pohodlí školní lavice a smála se tomu ubožákovi, který na to dojel. Nechápala jsem, jak může být tak blbej a nepoznat hranici mezi srandou a přeháněním. Přeformulovala jsem si známé rčení: protože čeho je moc, to zabíjí. Co dobrýho jsem v něm viděla, co mě na něm proboha fascinovalo, že jsem chtěla být jako on? Teď už vím, že mě na něm nemá co fascinovat. Mám mu závidět, že den co den jen leží, ani se nehne, protože pochopitelně nemůže? Nebo je snad závisti hodná jeho překrásná dubová postel?
Brr... Nikdy takhle neskončím! Ale jak si kdo ustele, tak si lehne a on si lehl příliš brzo a příliš tvrdě, na můj vkus.
Vždycky, když jsem ho viděla, jak se o půl desáté vpotácel do třídy s opuchlýma očima, jejichž kruhy mu sahaly minimálně po bradu, měla jsem zvláštní pocit. Ale nebyl negativní a to je na tom to nepochopitelný. A když se kolem půl třetí začal třást, nevěděla jsem proč, ale podvědomě jsem se začala třást s ním.
Mým osudným dnem byla přesně středa, pětadvacátýho března 1993, kdy jsem se s ním z vlastní vůle dala do řeči. Chtěla jsem si tím něco dokázat? Jo, tak to se mi opravdu povedlo...
Šestýho dubna si pro něho přišla zubatá. Tohle, spolu s předchozím datem, si pamatuju naprosto přesně. Že bych ho poslala do hrobu svým neustálým dotíráním jestli ? Je to dost možný. Ale výčitky nemám. Jednak proto, že si za to z devadesáti devíti procent mohl sám a taky proto, že je mi všechno fuk. Momentálně všichni šílí, z každýho koutu se ozvývaj pubertální hlasy doprdele! ještě nemám dárek pro máti!
Nenávidím Vánoce, ale herák na to nemá žádnej vliv! Jak si každej myslí... Předstíraná láska, kýčovití sněhuláčci a dárky z povinnosti by mi prostě lezly na nervy za všech okolností. Moc lásky škodí, stejně jako toho hnusnýho materiálu, moji milí!
Hnusnej materiál, jehož nápor zrovna on, a nejen on, nevydržel. Já ho možná taky brzo neunesu. Proto tu teď sedím a nepochybně vypadám, jako bych čekala na smrt (ačkoli na ni dobrovolně opravdu nečekám...). V uších mi zní ty posměvačný, ale děsně pravdivý řeči, který vypouštím ven dřív, než se mi vůbec dostanou do mozku. Pokud v tý hedce ovšem ještě něco takovýho mám. Možná by nebylo na škodu je poslouchat, třeba by se mi ta zatvrzelá a nereálná představa o fajn a free budoucnosti vykradla z hlavy a já bych se mohla zařadit do davu těch normálních lidí...
Ale na to nemám ani ten žaludek.
A tak se jen utápím v depresivních myšlenkách, lítám v oblacích metalovýho nebe a čekám, kdy ta zubatá zjistí, jak zkurvenej život mám... (Ecí)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psycho Psycho | 12. května 2010 v 18:47 | Reagovat

moc pěkný...víc ti toho řeknu do očí =)

2 ecí ecí | 14. května 2010 v 16:43 | Reagovat

děkuju, děkuju:)

3 Psycho Psycho | 15. května 2010 v 15:56 | Reagovat

[2]: neděkuj ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama