V pokoji s oknem

11. května 2010 v 16:56 | Ecí |  Povídky
ŽIVOT JE HLEDÁNÍ:

V POKOJI S OKNEM


Sedával na okně, nohy volně visící dolů a hledal smysl života...Ona vlastně nevěděla, co tam viděl, co tam hledal, hlas mu neumožňoval se svěřit.


Jeho pohled spočinul na obrovské černotě na dříve modrém nebi, která se nezadržitelně valila na místo, kde stál jejich dům.

Ty mraky, které nejen že způsobovaly zbytečně negativní řeči lidí, ale i podivné temno a dusno, co ho naplňovalo vytouženou svobodou, ho fascinovaly, téměř i hypnotizovaly, z transu ho vytrhla až Emina slova.

"Lásko, už zase hledáš na okně smysl života?!"

Takhle se ptala vždycky. Tím svým rádoby výhružným hlasem, který ovšem vždycky zněl neuvěřitelně něžně. Každého jiného by za tuhle otázku nenáviděl, v jejím případě se ale vždycky jen utvrdil, jak moc ji miluje.

Melancholicky se na ni usmál, ale seděl dál.

"Tak jdi aspoň hledat mimo okno. A zkus ho opustit jinak než skokem z něho..."

Nebylo to vysoko, ale i přesto měla strach.

Ovanul ho svěží chlad vzduchu, jen zapršet! A hned na to kousek jeho teplé, pomalu zvrásňující se ruky zchladila dešťová kapka.

Spustil nohy do místnosti a dopad jeho váhy na zem způsobil malinký otřes dřevěných parket.   Šoupáním nohou po nerovné podlaze se dostal až do kuchyně s červeným nádechem a s sebou si přinesl i několik třísek v chodidlech a prošoupané ponožky.

Dloubal se v rýžovém nákypu, co Ema připravila, jako každý večer. Místo aby se mu věnoval, nespustil oči z černého nebe, ze kterého už spadlo pár kapek.

"Jakube, až tu budeš, dej mi vědět, ano?" zvedla k němu oči od misky s pokrmem, co na první pohled mohl působil malinko nechutně.

Odtrhl se od obrazu přírodní krajiny a pohlédl jí do lesklých očí. Snad nechce plakat? Natáhl se k ní přes stůl a stiskl jí ruku.

Vyrovnáno. Jsme si kvit.

"Co tam vidíš...?" skoro zašeptala. Oči z něho nespustila.

Poprvé za večer nabral pořádný kus rýže a kydnul ji na stůl mezi svou a její misku. Neudivovalo ji to.   Chtěl jí to nějak říct a tohle byl jeden z mnoha nápadů jeho bujné fantazie, který mohl realizovat.

Zanedlouho "vykydal" na desku stolu cosi, co z jejího pohledu připomínalo srdíčko.

"Lásku?" zeptala se, on přikývl a zároveň ukázal na ni.

Jeho rty se začaly pohybovat, zdálo se, že zcela nesmyslně, z jeho nitra totiž žádný zvuk nevycházel. Ema v nich ale viděla hlavní myšlenku - že ji miluje. Vděčně se usmála.

Tuhle těžko popsatelnou chvíli přerušil až blesk, jež osvítil téměř celou místnost a hrom, který ho následoval jako jeho druh a díky kterému se málem neudržel památeční hrneček na svém místě.

Oba současně pohlédli směrem k oknu. Skoro ani neviděli ven, přes ten nával vody, on ji skoro ani neslyšel, přes ten neuvěřitelný rámus, který voda ve větším množství dokáže způsobit.

Jídlo v miskách dávno ztratilo patřičnou teplotu, nechali ho být. Přesunuli se k oknu a pozorovali tu přírodní scénu. Scénu, kdy se příroda naštvala.

Znenadání zaslechla, jakoby se něco kutálelo po zemi. Vydala se směrem k pokoji, ze kterého před večeří odešli. Následoval ji.

Nezavřené okno ledabyle třískalo, jak si s ním zuřivý vítr pohrával. Eminy oči spočinuly na hromádce, na docela velké hromádce ledových krup, napadaných na těch starých parketách. Shýbla se k nim, aby zjistila, jakou mají velikost. Ani je nedokázala sevřít do dlaně... ty by člověka mohly zabít.

Klekl si vedle ní. Hřmot nad nimi neustával, jejich střetnuté pohledy se od sebe taky nehodlaly odtrhnout. Dokázali na sebe hledět hodiny a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Venku už byla docela tma, když mezi ně Jakub nastavil prst, který značil, že má počkat. V mžiku byl na nohou a než Ema pobrala jeho náhlou reakci, už seděl na okně.

"Jakube...?!" nevěstila v jeho počínání nic dobrého.

Ty nohy, které tak často visely z tohoto okna se zabořily do bahna pod ním a kličkovaly mezi kroupami, lidskému životu nebezpečnými - snad to byl zázrak, že všem unikl. Utíkaly před tou masou světla, jež se neustále opakovala, při každém dalším záblesku. Utíkaly stejně rychle jak rychle se ozýval nový hřmot.

A ve chvíli, kdy se ozval další hrom, který musel zatřást celou zemí, jeho nohy doběhly. Prohnalo se jím to světlo, doprovázené neuvěřitelně silným Eminým výkřikem, které způsobilo, že Jakubovo tělo upadlo a zůstalo ležet.


Ubrečela se ke spánku a procitla až za dalšího zdánlivě pěkného dne v kaluži vody. Za pomoci parapetu se vyhrabala na nohy a její zrak spočinul na louce za oknem.

Od tohoto podivného rána hledá odpověď na to, co mu to v hlavě jen přeskočilo, aby ho to donutilo udělat tenhle pro ni zdánlivě nesmyslný čin, na který už nedostane vysvětlení.

Jediný důkaz, že se nezbláznila, že včerejšek opravdu byl, bylo to mrtvé tělo na louce a srdíčko ze zaschlé rýže. (Ecí)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama